Mick Gordon složil hudbu k finálnímu bossovi ve Warhammer 40,000: Boltgun 2

Warhammer 40,000: Boltgun 2 je venku na PlayStation 5, PC a Xbox Series X|S, verze pro Nintendo Switch 2 vyjde později. A na jeho konci na tebe čeká něco, co v prvním díle nebylo: závěrečný boss fight s hudbou od Micka Gordona, skladatele, který stojí za soundtracky k Doom (2016) a Doom Eternal.

Jak se Gordon k Boltgunu dostal

První kontakt přišel od samotného skladatele. Po vydání původního Boltgunu poslal studiu Auroch Digital e-mail, ve kterém hru pochválil – podle něj bylo spojení pixelartového boomer shooteru s univerzem Warhammer 40K tak zřejmý nápad, že je zvláštní, že s ním nikdo nepřišel dřív. Z toho e-mailu vznikl vztah, který se vyplatil u pokračování: vývojáři ho oslovili sami s tím, že mají obří závěrečný souboj v měřítku, jaké jednička neměla, a chtějí k němu hudbu stejného kalibru.

Gordon přiznal, že do světa Warhammeru se chtěl dostat dlouho, ale příležitost přišla až teď. Výsledkem je skladba Ascent of the Arkifane.

Žádné riffy ze šuplíku

Na otázku, jestli má někde složku s hotovými kytarovými riffy pro střílečky, odpověděl jasně: nemá a mít nechce. Každý projekt podle něj musí mít vlastní hlas, který nepatří nikam jinam. Jeho práce je prý sednout si s týmem, najít, čím je jejich hra specifická, a to pak hudebně vyhnat do extrému.

Metronom na stehně a vypnutý ovladač

Zajímavý je i způsob, jak Gordon pracuje. Stabilní build hry většinou k dispozici nedostane – na hrách se v době vývoje dělá několik buildů denně a hry nejsou zábavné, dokud nejsou hotové. Místo toho mu QA oddělení posílá záznamy hraní, k tomu screenshoty a concept art.

Video si pustí na televizi, sedne si na gauč a vezme do ruky ovladač, který není ani zapojený. Pak si představuje, že hru hraje poprvé, a na mobilu si v metronomové aplikaci vyťukává tempo, které by k dané scéně sedlo. Výsledná čísla si zapisuje do sešitu – jedna úroveň si řekne o 99 BPM, jiná o 138, další o 216. Teprve od tempa se staví všechno ostatní.

Důvod je praktický. Když je hudba moc rychlá, hráče zahltí a ten si ji v nastavení ztlumí nebo vypne – a to Gordon bere jako svoje totální selhání. Když je moc pomalá, celá hra působí těžkopádně, i kdyby byla mechanicky skvěle vyladěná.

Skladbu uslyší jen zlomek hráčů

Gordon si je dobře vědom toho, že hudba na konci hry je hudba pro menšinu. Podle statistik se k finálnímu souboji dostane klidně jen šest procent hráčů a jemu to nevadí – naopak to vnímá jako podobný pocit, jaký měl jako dítě při objevení tajné oblasti ve hře. Zmínil i to, že podobně to má s Doomem: skladba Rip & Tear má zhruba 28 minut, zatímco na albu sedí verze dlouhá okolo tří minut, protože zbytek se tam jednoduše nevešel.

Co to znamená pro tebe jako hráče

Prakticky vzato: jestli Boltgun 2 rozehraješ, vyplatí se ho dohrát až do konce, protože závěrečný boss má vlastní hudební vrchol od autora soundtracků k Doomu. A když tě zajímá, proč ti hudba ve střílečkách tak sedí k tempu akce, Gordon to shrnuje pojmem „forward momentum“ – jeho skladba pro hru je vlastně jedna několikahodinová píseň rozsekaná na segmenty, které se skládají podle toho, co zrovna děláš. Nízké zdraví, nový level, boss fight, hra s kamarády – hudba reaguje a hráč je v podstatě dirigent.

Kam dál

Hrám, které staví na rytmu, jsme se věnovali u Nocturne, a pokud řešíš vydání na konzolích, podívej se i na text o Phantom Blade Zero. Další novinky najdeš v našem přehledu herních článků.

FAQ

Newsletter GamersTogether

Nejžhavější novinky každé pondělí a středu. Za potvrzení odběru získáš body.

Odebírat

Odesláním souhlasíš se zasíláním newsletteru. Odhlásit se můžeš jedním klikem. Ochrana osobních údajů